Nejen o Hrubém domácím štěstí – Shaamdu Chetri, ředitel Výzkumného centra štěstí v Bhútánu – rozhovor

Největším přáním všech lidí je dojít ke štěstí Zatímco pro většinu zemí na světě je nejvyšším ukazatelem úspěšnosti Hrubý domácí produkt (HDP), pro Bhútánce je směrodatné Hrubé domácí štěstí (HDŠ). Měli jsme to štěstí setkat se s Dr. Shaamdu Chetrim na přátelském obědě u Nejedlých ve Sluhách a zeptat se ho na to. A pak se také ptal on nás. Zajímal se o RUŠku i o dění v České republice. Po vydání anglického překladu knihy Metoda RUŠ aneb Já to mám jinak v roce 2019 první výtisk skutečně putoval k Shaamduovi.

Ve vaší zemi měříte štěstí? Jaká je vlastně podle vás jeho definice?

Shaamdu: Neměříme štěstí. To je momentální, přelétavé. Měříme předpoklady štěstí. To jsou předpoklady, které člověk potřebuje k tomu, aby byl vždy šťastný. Snažíme se vnímat vývoj štěstí skrze to, jestli je šťastná společnost. Víte, my věříme v to, že šťastnou společnost si tvoříme sami, věříme, že štěstí není závislé na technologiích, infrastrukturách, technickém pokroku, to pro nás není kritériem štěstí. To, co potřebujeme k rozvoji, je štěstí společnosti. Náš král definoval štěstí jako rozvoj s hodnotami. Tedy pokud se dosáhne rozvoje za dodržení určitých hodnot, potom je to štěstí. Nejvyššími hodnotami podle krále jsou laskavost, lidskost a rovnost. Tohle jsou myšlenky krále a vlády.

Jak to děláte, aby tyto myšlenky naplňovali i běžní lidé? Jak zajistíte, aby děti, pokud se vzhlédnou v západním světě a budou chtít něco jinak, například po vzoru televize nebo internetu, tyto hodnoty udržely?

Shaamdu: Zavedli jsme rozsáhlé vzdělávání dětí ve školách, školní děti jsou informované o všem aktuálním, co jim internet přináší, mluvíme o tom, co je dobré, co je špatné, dokonce i ohledně jídla. Děti se samy rozhodly, že nechtějí balené polotovary ve školách, nosí si z domova vařené jídlo, protože máme v zemi 217.000 studentů, což je třetina populace, a jestliže by kupovali balená jídla například v plastu, měli bychom miliony obalů ročně a to je obrovské zatížení pro planetu, takže si všichni nosí svoje jídlo. A to bylo rozhodnutí studentů, to nebylo, že bychom jim to my dospělí nařídili.

Přineslo zavedení nových technologií lidem více štěstí?

Shaamdu: V letech 2010 a 2015 proběhlo v Bhútánu měření indikátorů štěstí a následně v rámci plánu jsme vystavěli ve vesnicích infrastrukturu, cesty, přivedli elektřinu a telekomunikace, a když se tohle všechno povedlo, tak jsme zjistili, že individuální parametry štěstí, které se měří, šly dolů. Takže byť mají lidé technologický posun, v osobních parametrech jim to přineslo zhoršení. Vysvětlujeme si to tím, že před tím nebyly vidět rozdíly v majetku. Takže je to neustálý proces a to, co je na začátku vyhodnoceno jako předpoklad ke štěstí a povede se zrealizovat, nemusí mít v závěru ten očekávaný efekt.

Karlík Nejedlý: Vloni jsme byli se skupinou RUŠáčků na Srí Lance a v Indii. Na Srí Lance jsou bohatší lidé než v Indii. Na Srí Lance, když jsme potkávali lidi a usmívali se na ně, úsměv opětovali tak tři lidé z deseti, v Indii opětuje úsměv devět lidí z deseti. Tady v Čechách je to tak jeden člověk ze sta. Vnímám ten rozdíl v tom, že mají otevřená srdce, když jsou chudí. A čím více toho mají, tím víc je to svazuje.

Shaamdu: V Bhútánu, když někam přijdete, i když je to chudá domácnost, udělají všechno pro to, aby uctili hosta, seženou to nejlepší jídlo, je jedno, jestli sami budou mít hlad, ale jejich host musí být spokojený, protože pro ně je host posel od Boha. Vzpomínám si, že jsem na internetu viděl takový obrázek, bylo tam malé dítě, hladovějící černoušek, kolem šel turista a dal tomu dítěti dvě lízátka. To malé dítě si je vzalo a jedno lízátko dalo někomu jinému, kdo nic neměl. Domnívám se, že než děti vyrostou, nevnímají rozdíly mezi „já“ a „ty“. Přál bych si, abychom si tu dětskou potřebu sdílení a rovnosti dokázali udržet, i když vyrosteme. My věříme, že to naše zaměření na domácí štěstí nám umožní tuhle schopnost, kterou máme v raném dětství, udržet do vyššího věku.

Co konceptu HDŠ říká svět?

Shaamdu: Koncept Hrubého domácího štěstí byl poprvé veřejně přednesen na zasedání OSN v Soulu v roce 1998. Poté nás celý svět začal zasypávat otázkami: A jak to měříte? Přece Hrubý domácí produkt se dá snadno spočítat a je důležité ho měřit, protože to vypovídá o mnohém. Jak měříte Hrubé domácí štěstí? A my jsme jim řekli: My neměříme štěstí. My s ním žijeme. A oni říkali: To nestačí, musíte ho měřit. A tak nám OSN dalo 200 tis. dolarů, abychom ho dokázali měřit. Mezi lety 2000 a 2005 jsme pilně pracovali na tom, jak vyvinout měření Hrubého domácího štěstí. Nebyli jsme v tom sami, pomáhal nám celý svět, byli to nejvýznamnější lidé v oblasti ochrany životního prostředí, sociologie, psychologie, celý svět nám přijel na pomoc. V roce 2006 jsme spustili pilotní projekt a výsledky z něj jsme v roce 2007 představili. V roce 2011 náš premiér hovořil o Hrubém domácím štěstí na shromáždění OSN. 68 zemí se poté rozhodlo, že pomůže zasponzorovat Bhútán, a byla přijata rezoluce, že v rozvoji světa bude hrát roli štěstí a prospěch lidí.

Když se při průzkumech ptáte lidí, co je dělá šťastnými, co to bývá?

Shaamdu: Nedáváme otázky jako Co vás dělá šťastnými? Všechny ty otázky se týkají 33 indikátorů štěstí v devíti doménách. Když se zaměřujeme na zdraví a psychiku, tak je tam například otázka: Jak jsi spokojený se svým zdravím? Nebo se ptáme: Jak jsi spokojený se svým životem? Jak jsi spokojený ve své komunitě? Jak jsi spokojený ve své rodině? Potom jsou tam také otázky na pozitivní a negativní emoce. Jedna z otázek je například: Kolikrát za poslední měsíc jsi měl depresi? Nebo otázky na spiritualitu: Jak často za poslední měsíc ses modlil? Jak často jsi meditoval?

Máte čas na svou duchovní praxi, vzhledem k tomu, jak hodně cestujete a pracujete?

Shaamdu: Medituji každou chvilku ve svém životě. Když ráno vstanu, děkuji Universu, že jsem se probudil, že jsem naživu. Když si čistím zuby, snažím se procítit každý pohyb kartáčku, to je také způsob meditace. Před tím, než jdu spát, děkuji. Nevím, jestli se ráno vzbudím, ale jestli ano, prosím, abych byl vždy lidský.

A na co se chcete zeptat vy nás?

Shaamdu: Studoval jsem historii České republiky a myslím, že si umím zařadit, kdo jste. Mám dvě otázky. V České republice je přibližně 30 % lesů, což je dobré. Jak se Češi chovají k lesům a k přírodě, váží si jí? Druhá otázka: Proč se Češi nevrátí do situace před sto lety, kdy žili více pohromadě, proč se snaží v současnosti spíše jít každý svým směrem, než aby žili pospolu? Důvodem, proč se na to ptám, je, že jsem se dozvěděl, že v České republice dochází k sebevraždám i u mladých lidí, že velké procento mladých lidí užívá alkohol a jiné návykové látky. Domnívám se, že když jsme spojeni s přírodou a žijeme v komunitách, jsme šťastnější. Jednoduše proto, že děti jsou stále pod dohledem, babičky a dědečkové jsou učiteli pro mladší generaci, starají se o děti a tak to jde dokola. I harvardské studie ukázaly, že pro člověka jsou nejdůležitější vztahy. Ve studiích zjistili, že všem lidem od náctiletých přes dvacetileté, třicetileté, čtyřicetileté až po osmdesátileté je společné to, že pro ně jsou velice důležité vztahy.

Evička: Já to zkusím říct ze svého pohledu, nevím, jak moc je objektivní. Dokud jsme žili v komunismu do roku 1989, spousta občanů měla pocit, že jsou svázaní, že mnoho věcí nemůžou. Byla menší kriminalita, menší nezaměstnanost, neměli přístup ke drogám, takže je nepoužívali, ale nesměli cestovat a byli svým způsobem omezeni. Potom jsme se cítili svobodní a mnozí si užívali svobody i s tím špatným. Zhlédli jsme se ve Spojených státech, chtěli jsme cestovat, chtěli jsme pít, chtěli jsme mít spousty peněz, chtěli jsme vyhrávat na burzách, myslím tím ne jednotlivci, ale jako společnost obecně. Začali jsme se dívat na americké filmy, chtěli jsme mít větší auto, větší dům. Takže si myslím, že to bylo takové to nové, nepoznané. Můj pocit je, že v této době už se spousta lidí nasytilo a že teď už nastává ten čas, kdy hledáme cestu zpátky k sobě.

Karlík: Před přibližně třemi lety, když jsem dělal kurzy, tak jsem na začátku kurzu dělal kolečko, kde jsem se ptal: Co ti vadí? Že je maminka na mě zlá. Jaký máš u toho pocit? Nepříjemný. Čí je to problém? Maminky. Takhle skoro všichni fungovali. Teď tahle kolečka vůbec neděláme, už přijíždějí lidi, kteří vědí, že když mají nepříjemný pocit, tak je to jejich problém a oni ho můžou vyřešit, nikdo jiný. Takže vnímám, že se lidi navzdory tomu, jak to vypadá zvenku, začínají vracet k prapodstatě a začínají si uvědomovat, že štěstí není venku, ale vnitřní stav, a začínají na tom pracovat. A u nás vědí, že to není zadarmo, že musí na sobě zapracovat.

Shaamdu: Nádherné. To je šance, že transformace se odehraje poměrně rychle.

Karlík: Snažíme se, od roku 2007 děláme kurzy, máme téměř 3.000 absolventů, máme 120 terapeutů, máme prodaných 12.000 knih, kde jsem přesně popsal návod, jak si pomoci sám.

Evička: Takže lidi si můžou buď zajít na terapii, pokud mají velký problém, ta jim pomůže problém vyřešit, nebo jet na kurz naučit se používat metodu pro sebe. Nebo můžou pracovat podle knihy. Teď už se stává, že lidi přijedou na kurz proto, že maminka byla na kurzu, změnila se, je spokojenější. Přijedou na doporučení někoho jiného, vidí, že ten člověk je šťastnější.

Karlík: Ano, často to lidí vidí na ostatních, tu proměnu, tak to chtějí taky. 

Shaamdu: Až knížku přeložíte do angličtiny, chtěl bych její výtisk.

Karlík: Je mi velkou ctí. První výtisk knihy v angličtině půjde do Bhútánu s osobním věnováním.

Evička: Dokončují se korektury, pak potřebujeme člověka, který udělá sazbu. Připravuje se i německá verze.

Shaamdu: Skvěle. Chtělo by to také přeložit postupně do čínštiny a do španělštiny.

Evička: Ze začátku jsme se to snažili víc tlačit – jo, budeme to šířit – a pak jsme se postupem času uklidnili a ono to jde opravdu samo od člověka k člověku, a doufáme tedy, že z České republiky bude brzo šťastná země.

Shaamdu: Určitě se vám to podaří. Posílám vám požehnání a modtlitby.

Karlík: Děkujeme. My to máme vlastně obráceně než v Bhútánu. Tam je osvícené vedení. Tady to máme postavené na tom, kdo se rozhodne, tomu je pomoženo. Takže jdeme odspoda, aby to postupně postihovalo i ty vyšší složky.

Jindra Ertner: Ve fyzice se to jmenuje protiproudový princip, kdy jde něco shora dolů a něco zdola nahoru, a v okamžiku, kdy se to potká a sladí se to, tak to má ten nejlepší dopad na celý systém, který pak funguje efektivně.

Karlík: Snažíme se jít i touto cestou, zdola, shora zároveň – máme jednu terapeutku, která by chtěla být ministryní zdravotnictví, tak jsem jí osobně pomáhal vyřešit negace s tím spojené, aby se jí brzy stala. A někteří členové vlády dostali moji knihu. Shaamdu, jak se vám líbila Praha?

Shaamdu: Praha je krásné město, velice přívětivé. Kdekoliv jsem se ocitl, byla Praha velmi vlídná, vítala mne. Je to taková směs hodně staré a nové architektury, je to velice zajímavé. Skládám velký obdiv a poklonu Karlu IV., kterému se podařilo vizionářsky vytyčit město v podobě, v jaké ho dnes vidíme. Žádné město se mu nepřibližuje.

Srdečně děkujeme za rozhovor. Speciální poděkování patří také Jindrovi Ertnerovi, který toto vzácné setkání se Shaamdu Chetrim domluvil.